Všechny regionální, sociální a funkční podoby jaz., jež slouží příslušníkům národa k pokrytí komunikačních potřeb, a to v pohledu synchronním i diachronním; zvláštní postavení mezi nimi má varieta pokládaná za prestižní (pro č. je to spisovný jazyk; viz ↗spisovná čeština), jež má mj. i funkci národně reprezentativní. Český n.j. je jaz. domácích obyvatel historických zemí Čechy, Morava a č. části Slezska, ale také Čechů žijících v zahraničí (viz ↗enklávy českého jazyka). Představuje široký soubor výrazových prostředků, který je možno nazírat jak z hlediska čistě lingvistického, tak z hlediska komunikačního s ohledem na to, jaké typy komunikačních potřeb jeho jednotlivé složky plní, a konečně i s ohledem na aspekty sociolingvistické.

Teorie národního jazyka zahrnuje vedle teorie spis.jaz. pohled dialektologický, směřující (na pozadí spis.jaz., event. na pozadí starších fází č.) k poznání rozrůzněnosti č. (↗dialektologie), stylistický, sledující funkční diferenciaci č., především spis. (↗stylistika), nověji přispívá ↗sociolingvistika, sledující vztahy jaz. a společnosti, a teorie komunikace. Z diachronního hlediska ukazuje n.j. historická mluvnice češtiny, která se zaměřuje na vývoj jednotlivých výrazových prostředků, např. hlásek, tvarů, syntaktických konstrukcí, lexémů, v lingvistickém pojetí, a vývoj spisovného jazyka, který postihuje nejen stav spis.č., ale i typy komunikačních situací, resp. textů, v nichž se v jednotlivých obdobích uplatňuje.

Celek jazyka dnešního č. národa je historicky vzniklý soubor funkčně diferencovaných útvarů národního jazyka // variet národního jazyka (též různotvarů, existenčních forem jazyka), v podstatě jaz. struktur s jednou n. několika funkcemi; funkcí jaz. struktury se rozumí sepětí významu a formy při dosahování komunikačního cíle. Dialekt je z tohoto hlediska monofunkční, zatímco spis.jaz. výrazně polyfunkční.

N.j. neexistuje izolovaně od jiných jazyků, s nimiž se dané etnikum setkává z důvodů ekonomických, politických i geografických, takže se jimi inspiruje a současně na ně působí, osvojuje si (většinou v adaptované formě) jejich výrazové prostředky, zejména lexémy a textové modely, a současně je sám také obohacuje; viz ↗kontaktová lingvistika. Představa „čistoty“ n.j. je iluzorní, i když se občas v některých obdobích n. v laickém zjednodušení objevuje (viz ↗purismus).

Útvary n.j. jsou relativně autonomní, jejich hranice však nejsou ostré. Reálně existují útvary pouze ve vztahu k jiným útvarům n.j., zejména prestižním. Rozčlenění na útvary a vztahy mezi nimi vytváří makrosituaci příznačnou pro určitý n.j. Při jejím popisu připomínáme i sféry komunikace, v nichž se jednotlivé útvary především n. výhradně uplatňují, snažíme se postihnout celou jaz. situaci; všímáme si přitom také cizích jaz., které mohou sloužit některým komunikačním potřebám národa. Formy existence n.j. jsou buď tvořeny úplnou jaz. strukturou (strukturní útvary), n. jsou charakterizovány specifickým lexikem, aniž by měly vlastní strukturu v jiných jaz. rovinách (nestrukturní útvary // poloútvary // ↗sociolekty). Základem jaz. situace dnešní č. je několik různě stabilizovaných strukturních jaz. útvarů, jež jsou v dichotomickém vztahu spis. × nespis., resp. v novějším pojetí standardní × nestandardní (viz ↗jazykový standard). Ve starších obdobích šlo o výrazný rozdíl vyjadřování spis. a nář. (tak ještě u Trávníčka), vývoj komunikačních potřeb a současně zjemnění lingvistických a sociolingvistických přístupů dospívá dnes ke stratifikaci složitější. V soukromé a poloveřejné mluvené komunikaci se uplatňují i nestrukturní útvary, jednotlivé sociolekty. Základní diferenciace na jazyk veřejného styku (označovaný jako spisovný, psaný, literární apod.) a komunikačně omezené dialekty je přítomna ve všech kulturních jazycích, ale ne vždy je předmětem lingvistického zkoumání. Přechodné pásmo mezi nimi je různě široké, jazykový útvar s podobnou funkcí jako u nás obecná čeština vyššího typu je spíše výjimkou, a proto se o ni často zajímají zahraniční bohemisté (↗obecná čeština). Do stratifikace není možno zařadit „obecnou moravštinu“, i když jednotlivá nář. Moravy a č. Slezska mají některé společné rysy; neexistuje totiž žádný alespoň minimálně stabilizovaný celomoravský jaz. útvar, i když se výraz „moravština“ porůznu objevuje i v odborné literatuře a při výkladu o jaz. se často nespecifikovaně mluví o tom, že určitý výraz, tvar n. varianta kmene slova existuje na jen Moravě; viz také ↗moravismus.

Rozhraničení mezi jednotlivými útvary je založeno na zobecnění: velmi mnoho jaz. prvků je pro všechny útvary společných, pravidelné rozdíly jsou nejlépe zaznamenány na úrovni foneticko‑fonologické a morfologické. Prostupná je zejména hranice mezi obecnou češtinou vyššího typu a hovorovou podobou jazyka spisovného, u lexika i mezi obecným slangem a hovorovou vrstvou (hovorově) spisovnou. Také rozdíly mezi konkrétními dialekty a interdialekty daného regionu se postupně stírají. V reálné komunikaci dochází běžně k míšení, resp. střídání, prostředků a samy útvary se vyvíjejí. Kromě toho má v jednotlivých regionech obecný model své konkretizace; např. v Čechách je založen na opozici spis.jaz. × ↗obecná čeština (interdialektická i ta, která má charakter celonárodního substandardu), zatímco ve Slezsku n. na východě Moravy jde o vztah spis.jaz. × ↗interdialekt a ↗dialekt.

Model n.j. v podobě, v níž se obvykle prezentuje, je hierarchický, útvary výše položené jsou regionálně, sociálně i funkčně méně omezené. Postavení prestižního jaz. útvaru má nepochybně spis.č., opírající svou stabilitu o ↗kodifikaci a užívaná v záležitostech národní kultury duchovní i hmotné, tedy při sledování vyšších komunikačních cílů, jichž je současně signálem. Její norma vyhovuje slohové rozrůzněnosti a vyznačuje se často variantami. Jistou prestiž získává i ↗obecná čeština, která ztrácí úzce regionální a sociální omezení. Nejnižší prestiž mají naopak teritoriální dial., stabilizované tradicí a užívané živelně pro běžnou denní komunikaci zejména ve venkovských odlehlejších lokalitách staršími mluvčími.

Mimo takto představenou stratifikaci stojí běžná mluva, funkčně vymezená podoba národního jaz., jejíž strukturní náplň může být různá, často i smíšená, a to v závislosti na konkrétních okolnostech vzniku a percepce komunikátu. Tato běžná mluva je primárně spontánní a mluvená a slouží, jak již termín naznačuje, běžné denní komunikaci; v psané podobě může být využita v soukromé korespondenci, a ovšem i stylizována v krásné literatuře. Bývá označována i termínem běžně mluvený jazyk. Je od 80. let 20. stol. předmětem intenzivního studia nejen z hlediska uplatňovaných jaz. prostředků, ale komunikáty jsou analyzovány i jako ↗diskurz. Pozornost k spontánní nedialektové mluvě je však starší; od 60. let 20. století se č. lingvistika zabývá studiem městské mluvy, běžné mluvy obyvatel města, především většího. Její analýza umožňuje v sociálně rozrůzněném komunikačním společenství jediné lokality sledovat jak jaz. stratifikaci, tak její generační proměny.

Stratifikační model národního jazyka je výrazně primárně lingvistický. Model, který by odrážel dynamiku proměn n.j. a její tendence, lze vytvořit na základě komunikačním (✍Neščimenko(vá), 1999): veškeré sdělování etnika se v něm rozděluje do dvou sfér, komunikace regulované (veřejná komunikace, kde se uplatňuje jak regulující role jaz. výuky a výchovy, tak autoregulace komunikantů) a komunikace neregulované (soukromá komunikace, kde je výběr výrazových prostředků limitován jen nároky konkrétní komunikační situace). V každé z nich nacházíme jaz. dominantu, útvar, který se uplatňuje přednostně, zatímco ostatní jen příležitostně. Na základě jaz. analýzy komunikátů lze dospět k přesnějšímu poznání toho, co má ve vyjadřování skutečnou prestiž. Ruší se tak předem deklarovaná hranice spis. a nespis., která je v tradičním pohledu na n.j. základní.

V přehledu je možno stratifikaci n.j. ukázat následovně:

Jednotlivé jaz. útvary (variety) a poloútvary (sociolekty) se liší i sférou komunikace, v níž se uplatní: Spis. jaz. včetně hovorové češtiny pokrývají sféru komunikace celonárodní, na tuto funkci aspiruje i obecná čeština vyššího typu, která postupně tvoří „druhý standard“; užívá se v textech méně oficiálních a jakékoli funkční omezení ztrácí. Ostatní útvary a sociolekty slouží komunikaci regionální a skupinové, do celonárodní komunikační sféry mohou vstoupit v krásné literatuře n. beletrizované publicistice jako prostředek stylové aktivizace. Potenciálně mohou některé jejich výrazové prostředky, zejména lexémy, ztrácet vazbu na region nebo skupinu a zobecňují.

Strukturní i nestrukturní útvary n.j. se liší také ve způsobu osvojování – pouze spis.jaz. (včetně hovorové češtiny) se v aktivní podobě osvojuje řízeným procesem školní výuky, i když pasivní kontakt s ním je neomezený. Obecná čeština „vyššího typu“ se mimo území Čech šíří vlivem mediální komunikace, tedy pasivním kontaktem, ostatní útvary a poloútvary se osvojují přirozenou cestou. Při institucionální výuce spis.jaz. se ve škole až do nedávné doby dávala přednost přísnému dodržování kodifikace a vše, co se objevovalo v textech veřejné povahy v neshodě s ní, bylo hodnoceno jako chyba. Dnes je už přístup k správnosti textů volnější. Až na výjimky se opouští v současné době dík tomu rozhodování dobře – špatně a více se přihlíží k aspektu vhodnosti – nevhodnosti výrazových prostředků, zejména tvarů slov, pro jednotlivé typy textů. Materiály orientující v jaz. správnosti řeší potřeby vyjadřování veřejného, soukromá komunikační sféra stála a stojí mimo přímý regulující vliv.

Viz také ↗interdialekt, ↗nářečí, ↗obecná čeština, ↗sociolekt, ↗spisovná čeština.